Bazi.cz

Bazi.cz

Proč být hrdý na něco, co jsem "nedokázal"?

Toto zamyšlení reaguje na článek Duhoví hrdobci a v něm nastolenou otázku, proč být hrdý na svou sexuální orientaci, vnímanou autorem jako danost, o kterou se člověk nijak nezasloužil, a není tedy důvodu být na ni hrdý...

Rodina má jakousi tradici a přináší s sebou očekávání a symboly, kterým v rámci našeho kulturního prostoru nějak rozumíme. Jakkoli věda a rozum říkají, že je realita mnohem složitější, stejně v nás jsou zakořeněné představy idealizované rodiny jako heterosexuálního páru s dětmi a širším příbuzenstvem.

(Homo)sexualita sama o sobě je pak individuální vlastností jedince, ale má vliv na společenské vazby, protože homosexuální člověk vytváří homosexuální partnerský vztah tam, kde heterosexuální člověk vytváří vztah heterosexuální. Zatímco ten heterosexuální je očekávaný a vnímaný jako přirozená součást společnosti a základ rodiny, pro homosexuální partnerský vztah nám stále ještě chybí zažité škatulky, které bychom mohli vnímat jako přirozené.

Zatímco heterosexuál se automaticky zařazuje v našich myslích a cítění do rodinných sítí, gay zůstává (přes veškerou snahu) mimo ně. Gaye vnímáme jako nezařazenou individualitu, která je sama anebo v lepším případě vytváří homosexuální partnerský vztah. I taková dvojice ale stále zůstává v podvědomé, symbolické rovině izolovaná mimo rodinu, je bezdětná a nevytváří vzájemné vazby mezi rodinami obou partnerů. Nevíme, jestli např. matku svého partnera můžeme nazývat tchýní, zvláštní termín pro ni není ustavený a tyto chybějící nástroje ztvrzují pozici gaye coby outsidera.

Když si tedy člověk projde svým coming outem, znamená to nejen smíření s vlastní orientací, ale do jisté míry i přijetí pozice rodinného vyvrhele, vidinu ztráty rodinných vazeb nebo přinejmenším jejich dalšího nerozvíjení. A tak zatímco heterosexuální „ptáček“ vylétá z rodinného hnízda svých rodičů, aby založil novou, svoji vlastní rodinu, která se zapojí do všech těch očekávaných sociálních vazeb, homosexuální „ptáček“ vylétá do neznáma, tak trochu do prázdna. Každý sám je tak postaven před mlhu nejasné budoucnosti, kterou si bude muset utvářet sám, nemůže se spolehnout na „zajeté koleje“ tradičních představ, které mu předkládá heteronormativní společnost a její pojetí rodiny.

Zároveň ale každý pociťuje nutkavou potřebu nějakého bezpečného přístavu, kterým rodina je (nebo je tak alespoň chápána), a tak se snaží její funkce někde nalézt nebo nahradit. V ideálním (?) případě by je mohl nalézt v nové, stejnopohlavní rodině s partnerem, případně i s dětmi v kontextu nově ustavené buňky rodinné sítě. Ale někde to nemusí být možné kvůli vnějším omezením, třeba i skutečně narušeným rodinným vztahům, jinde to ani nemusí být považováno za metu, ke které by člověk chtěl směřovat.

A tady nastupuje alternativa v podobě komunity. Pokud gay reálně nebo i jen symbolicky přichází o rodinnou kotvu, může ji najít v komunitě dalších gayů. Zde si hledá partnera, nachází spřízněné duše, přátelské vazby, které můžou přejímat částečně funkci rodiny. Člověk se stává součástí jakési komunitní „rodiny“. Ta může zastat různé funkce – nejčastěji asi rekreační, ale i emocionální, socializačně-výchovnou (reprodukují se tak vzorce chování) či stabilizační (kolik kluků už zachránila před sebevraždou?) a ekonomickou (vyhnáno do extrému v pojmu „gay mafie“).

Oproti rodině se zažitými sociálními i právními instituty a rituály, které ji utužují, navenek vymezují a stvrzují (jako zásnuby, svatba, obecně manželství, případně křest ad.) gay komunita postrádá zažité oficiální stvrzující prvky. Některé se snaží kopírovat: V právní rovině nastupuje např. uzavření registrovaného partnerství jako stvrzení partnerského svazku. Širší vazby v komunitní „rodině“ zůstávají ale vymezené volněji, v neoficiální rovině každodenní žité skutečnosti. Dochází ke sdružování v oficiálních strukturách typu občanských iniciativ nebo jen v různých neformálních domácích spolcích. V širší rovině pak slouží k utužování komunitní identity a sounáležitosti různé symboly jako třeba duhová vlajka a jedním z možných vyjádření je i účast na akcích, festivalech a jiných komunitních událostech.

„Světe, podívej, tady jsem, jsem jaký jsem a hlavně: Nejsem v tom sám, jsem součástí své rodiny (komunity) a nestydím se za to, protože to není ve své podstatě nic špatného!“ - Právě takové sdělení vysílá do svého okolí jedinec, když jde do průvodu hrdosti. Vymezuje se tak vůči heteronormativním tlakům, které přisuzují rodině idealizovaný, normativní model, všechny alternativy poměřují k němu a pojímají za vadné, nefunkční, nežádoucí.

Tak jako se fanoušek fotbalového klubu nebo národní reprezentace cítí být součástí širší komunity, spřátelené „rodiny“ obdobně smýšlejících, dává to najevo svou přítomností v „kotli“ a používáním různých klubových symbolů a to ho i zpětně naplňuje hrdým pocitem sounáležitosti (bez ohledu na to, jestli klub zrovna vítězí, nebo prohrává), podobně i gayové účastnící se průvodu gay hrdosti prožívají tímto způsobem sounáležitost se svou „rodinou“ a utužují tím svou identitu. (Prvkem jakéhosi „vítězství“ pak může být už jen samotná možnost uspořádat a účastnit se takové akce, protože to přece jen v historickém i geografickém srovnání znamená určitou výsadu, které se nedostává všem a je možno si jí vážit.)

Nemusí to být forma vhodná pro všechny, tak jako ne každý Čech prožívá vítězný zápas národní reprezentace společným veselením na náměstích. Ale je to forma možná a dle mého skromného názoru přijatelná.

Proč být tedy hrdý na něco, co jsem sám "nedokázal"? Ve skutečnosti jsem něco dokázal: Den za dnem si tvořím, buduji, obhajuji i vybojovávám svou vlastní "rodinu".

Copyright © 1998-2014 Bazi. Všechna práva vyhrazena.
Založeno na CMS Joomla! Validní HTML a CSS. SEO optimalizováno. PageRank: 4.
Bazi