Bazi.cz

Bazi.cz

Slavonice 2008

Náš prvomájový prodloužený víkend byl tak trochu last minute. V pondělí jsme si vzpomněli, že bychom ve čtvrtek někam chtěli jet. A kam vlastně? Protože Honza už měl Slavonice před rokem jako jednu ze svých zastávek na cyklo-výletu po jihu Moravy a Čech, byla volba snadná. Ne tak snadné už bylo sehnat na poslední chvíli rozumné ubytování. Přesto se povedlo.

View the embedded image gallery online at:
http://bazi.cz/cesko/slavonice-2008.html#sigProGalleria8c45d1f1eb

1.5. (čt) Jindřichův Hradec

Vyrazili jsme na prvního máje. Ještě večer předtím u nás probíhal hravý večer, který se protáhl do nočních hodin, ale přesto se nám kupodivu podařilo ráno vstát někdy po sedmé, abychom s čtvrthodinovým předstihem dorazili na Zvonařku. Jaké bylo naše překvapení, když i v tomto čase se na nástupišti tísnila snad stovka cestychtivých lidí. Tourbus pružně přidal posilový autobus, ale i tak jsme celých 167 kilometrů do Jindřichova Hradce stáli. A cestou jsme ještě na tři čtvrtě hodiny uvízli v koloně před Náměští, kam se sjížděli návštěvníci leteckého dne.

V Jindřichově Hradci jsme odložili batoh v nádražní úschovně, což byl sám o sobě docela zážitek, protože paní se nám snažila za každou cenu vyjít vstříc nad jakákoli naše očekávání. Cestou z nádraží do centra jsme minuli pozdně gotický kostel Sv. Kateřiny i naproti rozvalenou spořitelní šeredu z 90. let. Docela prázdné ulice oživil modrožlutý autobus MHD. Na pěší zóně u centrálního náměstí Míru už bylo trochu živěji. Přesto jsme nejdřív vyhledali restauraci, ve které bychom poobědvali. Volba padla na Restauraci Pod věží, kousek od raně gotického kostela Sv. Jana Křitele, podle něhož je také pojmenována. Velmi vstřícná obsluha, výborné jídlo za příznivou cenu a příjemné prostředí.

Znovu přes náměstí Míru s dvacetimetrovým barokním morovým sloupem jsme pak prošli k zámku. Před samotnou prohlídkou zámku jsme si vylezli na Černou věž (vstup: 20 Kč) s nádherným výhledem na zámek i náměstí pod námi, rybník Vajgar i široké okolí, včetně páru čápů na komíně renesančního zámeckého pivovaru (v letech 1831-35 zde byl nájemcem i František Smetana, otec slavného skladatele).

V jindřichohradeckém zámku (prohlídková trasa A - Adamovo stavení, vstup: 100 Kč) jsem už kdysi byl - tuším - s rodiči, ale tehdy jsem si ji tolik neužil, protože spousta časových údajů, šlechtických jmen a uměleckých slohů člověku v pubertě nepřipadá moc přitažlivá. Tentokrát mě zaujala nejen bílá paní Perchta z Rožmberka, ale i Napoleonova postel, kterou mu prý nechali poslat do Vídně nebo i Křižíkova elektrifikace. Vrcholem je samozřejmě renesanční rondel - zahradní altán s bohatou výzdobou a zajímavě řešeným umístěním hudebníků, kteří při společenských příležitostech panstva hráli o patro níž a zvuk hudby se do altánu šířil otvorem v podlaze a zesiloval prostřednictvím duté vázy.

Před návratem na nádraží jsme stihli ještě projít kolem nejstaršího hradeckého kostela Sv. Máří Magdalény a kostela Nanebevzetí Panny Marie, jehož 68 metrů vysoká věž tvoří dominantu města. Jeho nádvořím taky prochází 15. poledník východní délky, který je u paty kostela vyznačen v zemi i několika cedulemi na zdi. Věž s vyhlídkou byla bohužel otevřena jen do 16 hodin, takže jsme si ji museli nechat ujít. Stejně tak Krýzovy jesličky v Muzeu Jindřichohradecka, které jsou největším lidovým mechanickým betlémem na světě, s 1398 figurkami na ploše 60 m2. Aspoň jejich fotky jsme si prohlédli ve vývěsce na nádraží.

View the embedded image gallery online at:
http://bazi.cz/cesko/slavonice-2008.html#sigProGalleria4a3f961b30

Město Slavonice leží jen kousek od rakouských hranic a první písemná zmínka pochází z roku 1260, kdy ležely na lukrativní spojnici Prahy s Vídní. Honosí se nádherným náměstím se zachovalými renesančními domy, gotickými podzemními chodbami nebo renesanční městskou věží s vyhlídkou do kraje. My jsme přijeli před půl osmou večer a přímo na nádraží si nás vyzvedla paní Maříková, majitelka pensionu, který je v jednom z historických domů na Horním náměstí, přímo naproti věže. Slušně vybavený apartmán s ledničkou, televizí, varnou konvicí i masážní sprchou působil útulně, i přes chladné kamenné zdi, obložené všemožnými izolačními materiály.

V posledních paprscích zapadajícího slunce jsme prošli náměstím, využili zdejší kvetoucí třešně k prvomájovému rituálu a pro první večeři riskli Hotel Alfa. Překvapivě levné jídlo odpovídalo kvalitou své ceně. Ale dvě polévky, dva hlavní chody a dva čaje za pouhých 170 korun včetně spropitného - no nekupte to! :-)

2.5. (pá) Landštejn

Ráno jsme nakoupili - kromě svačiny - pár pohlednic, obešli znovu náměstí prozářené ranním sluncem a vyrazili do přírody. Minuli jsme hřbitovní kapli Sv.Kříže z počátku 18. století se zabudovaným portálem z konce století šestnáctého. V lese za městem jsme narazili na první známku pevnostního areálu, který ukazuje československou obrannou linii z let 1935-8 v podobě jedenácti zrekonstruovaných betonových bunkrů. Pobavila nás cedule vyzývající "pubertální partičku, trávící čas v prostoru tohoto odpočívadla fetováním a vandalismem", aby neničila tabule areálu. O kus dál jsme potkali (zřejmě) samotného majitele areálu, který za drobný poplatek prováděl v plně vybaveném a vyzbrojeném bunkru.

Další cesta vedla po červené turistické značce podél potočního údolí plného rybníků s originálními názvy jako Protržený, Vožralý aneb Velký Spálený, Starý, Dědkův. Přitom jsme míjeli další a další bunkry. V jedné chvíli se nám ale podařilo omylem sejít z trasy, za což jsme byli odměněni hraničním kamenem u silnice, vyznačujícím pomezí Čech a Moravy. I když se mi téměř podařilo nás svést na špatnou stranu, Honza zasáhl a vyrazili jsme statečně na české území. Po chvíli se před námi rozprostřel výhled na Staré Město pod Landštejnem, zalité sluncem odrážejícím se v okolních stráních posetých pampeliškami.

Pro nás to ovšem znamenalo i začátek pomalého stoupání do kopce k hradu Landštejn. Ten vznikl zřejmě z popudu Přemysla Otakara I. a je jedním ze 3 dochovaných románských hradů u nás. Prvního rozkvětu dosáhl v držení Viléma z Landštejna (z rodu Vítkovců) v první polovině 14. století. Dalším významným majitelem byl rod Krajířů, který přispěl k jeho renesanční přestavbě. Od konce 16. století ale rychle měnil majitele a v roce 1771 vyhořel. Od sedmdesátých let minulého století pak byla zřícenina opravována spolu s archeologickým výzkumem. Vstupné nyní stojí 50 Kč. Vše je pěkně opraveno a zpřístupněno, označeno popisnými tabulemi s informacemi o historickém vývoji a gotických i renesančních přestavbách hradu. Z hlavní románské věže (145 dřevěných schodů) je nádherný výhled do okolní lesnaté krajiny.

Tak zase zpátky do Starého Města pod Landštejnem, kde jsme při čekání na autobus jen z dálky obhlédli pozdně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie a volně stojící zvonici, která je starší než samotný kostel, i když díky přestavbě v 17. století tak nevypadá. A taky jsme na mapě našli, jen nedaleko odtud směrem na Telč obec Strachoňovice. To jen na okraj. :-)

View the embedded image gallery online at:
http://bazi.cz/cesko/slavonice-2008.html#sigProGalleria7e5ed77700

Autobus nás odvezl do Slavonic, právě včas pro další procházku městem a druhou večeři, tentokrát v restauraci Besídka, hned vedle našeho penzionu. Tento dům v roce 1988 koupili herci z divadla Sklep a architekt Roman Koucký za jeho rekonstrukci dostal čestné uznání Obce architektů. Vnitřní vybavení je opravdu zajímavé, a to jsme interiéry obytných pokojů viděli jen na fotkách.

3.5. (so) Dačice

V sobotu už se projevilo trochu naše (přiznávám, hlavně moje) opotřebení, spolu s deštivým počasím, a tak jsme měli na programu spíš městskou turistiku. Začali jsme výšlapem 172 schodů (povzbuzováni všemožnými humornými nápisy a cedulemi) na ochoz slavonické městské věže, odkud jsme z výšky 34 metrů vyhlédli na náměstí i do okolí. Tam nás turisti lákali i na prohlídku podzemí (v holínkách a pláštěnkách), ale odolali jsme. Místo toho jsme se zahřáli polévkou a grogem v hotelu Arkáda, nakoupili originální keramický hrnek z Maříže a vyrazili na vlak.

Motorovým courákem jsme za půl hodiny ujeli celých 17 km severně do Dačic. Kolem kostela Sv. Vavřince, jehož renesanční věž je opravdovou dominantou města viditelnou už z dálky jsme dorazili k malému plácku s žulovým pomníkem kostky cukru, která právě zde byla v roce 1834 vynalezena. Naše kroky směřovaly k novému zámku, kde jsme jen vyzkoumali čas nejbližší prohlídky a zase zamířili zpět k náměstí. Protože se zrovna spustil déšť, vlezli jsme do restaurace U Malínků na rychlý oběd před prohlídkou zámku.

Dačický Nový zámek je krásnou ukázkou empírové přestavby původně renesančního zámku (z původního konceptu zůstal jen typický půdorys a jedna stěna krásných arkád v nádvoří). Odpovídá tomu i interiér s vybavením (vstup: 80 Kč). Působivá hala s unikátním samonosným schodištěm nebo pozdně secesní knihovna, stejně jako sbírka 25 hodin (včetně věžních) patří mezi zdejší zajímavosti. I když mě zaujalo třeba i vyobrazení římského Konstantinova oblouku na desce jednoho stolu - ale to spíš díky momentálnímu studiu turistických průvodců Římem, kam se za tři týdny chystáme).

Cestou zpátky na vlak jsme už jen při procházce náměstím zdálky nahlédli na vzácně zachovaný renesanční Starý zámek, který vystavěl Albrecht Krajíř z Krajku (ten byl i hybatelem přestaveb na Landštějnu). Ostatně za jeho reprezentativní vzhled, stejně jako v případě Nového zámku, může oprava fasády provedená v 90. letech.

View the embedded image gallery online at:
http://bazi.cz/cesko/slavonice-2008.html#sigProGalleria4c7f6e1ae5

A to už je z Dačic opravdu všechno. Ještě jsme chvíli uvažovali o výšlapu na Montserrat, neboli kostel Panny Marie Bolestné u Slavonic, což je původně barokní svatostánek z druhé dekády 18. století, který byl v druhé polovině století devatenáctého upraven v pseudorománském stylu a trochu neobvykle pojmenován po slavném španělském poutním místě. Ale přemohla nás lenost a výmluva na předchozí déšť, :-) takže jsme pozdní odpoledne věnovali plánování naší římské dovolené.

Vyrazili jsme ale na večeři do Hospůdky v mázhauzu, což představovalo slušné jídlo za odpovídající cenu. Jen ten výběr jídel byl trochu omezený. Chtěli jsme to ještě vylepšit palačinkami se svařákem v Besídce, ale ty pro nás představovaly spíš zklamání. Besídka je prostě architektonicky skvělá, ale kuchyní a obsluhou trochu pokulhává (servírka u vedlejšího stolu zápasila s vinnou zátkou a nenechala hosty ani ochutnat). Aspoň že tam mají free wifi, i když my jsme to nevyužili.

4.5. (ne) Telč

V neděli jsme rychle vstali a po odhlášení z penzionu vyrazili v deset hodin vlakem do Telče. Tady nás hned po příjezdu zastihl prudký déšť, ale než jsme si odložili batoh v úschovně a došli na náměstí, pršet přestalo. Ne nadarmo je centrum města v seznamu kulturního dědictví UNESCO. Pohled na zachovalé renesanční domy na náměstí i s kašnami, morovým sloupem, třemi kostely a zámkem, to vše obemknuto vodní plochou... nádhera i za pošmourného počasí.

My jsme nejdřív zamířili na zámek, kde jsme při čekání na prohlídku nahlédli do kaple Všech svatých a z povzdálí okukovali výstavu dravých ptáků. Chlapík v historickém oděvu sice ochotně nechával na přání posedět dravce i na rukou turistů, ovšem i za pouhé projití kolem vyžadoval trochu obhroublým způsobem poplatek do kasičky, jakkoli vypadal jeho kolega - mládenec s ptákem v ruce - sympaticky. :-) K prohlídce zámku jsme zvolili trasu A vedoucí renesančními reprezentačními sály s pozůstatky původního gotického hradu (vstup: 90 Kč). Nádherný je plesový Zlatý sál, ale i Divadelní sál s obrovským krbem, Rytířský sál plný brnění a vojenské výzbroje anebo Africký sál s trofejemi zvířat ulovených strýcem posledního majitele zámku. A setkali jsme se tu znovu i s Bílou paní Perchtou z Rožmberku - tedy jen na obraze.

View the embedded image gallery online at:
http://bazi.cz/cesko/slavonice-2008.html#sigProGalleria8ee1e78d07

I po prohlídce zámku si s námi slunce stále ještě střídavě hrálo na schovávanou, ale velmi příjemným překvapením pro nás byly obrovské porce k obědu v Restauraci na Kopečku, která je za hrází severně od zámku. Procházkovým krokem (rychleji by to s tak plnými žaludky ani nebylo zdravé) jsme vyrazili podél Štěpnického rybníka ke hřbitovnímu kostelu sv. Anny a Horní bránou kolem kostela Sv. Ducha zpátky na náměstí...

A pak zpátky na vlakové nádraží pro batoh a do fronty na autobusáku. Zpáteční cesta autobusem už byla v mnohém příjemnější. Chytli jsme poslední dvě místa k sezení a celou cestu jsme tak mohli v klidu číst, vyhlížet do ubíhající krajiny a pospávat.

Copyright © 1998-2014 Bazi. Všechna práva vyhrazena.
Založeno na CMS Joomla! Validní HTML a CSS. SEO optimalizováno. PageRank: 4.