Bazi.cz

Bazi.cz

Končí věk sexuálních paruk

(Týden, 1999)

Rozsáhlý článek z časopisu Týden (nejen) o homosexualitě v české politice a diplomacii.

Když vypukla dnes už slavná aféra kolem britského diplomata a agenta MI-6 Christophera Hurrana, televize Nova senzačně odhalovala, že britský špion je homosexuál a vzhledem k tomu je prý snadno vydíratelný. Tvrzení o Hurranově vydíratelnosti opakovaly i další sdělovací prostředky. Českého diplomata Václava Jamka, který je stejné sexuální orientace jako agent MI-6, tato hloupá dedukce přiváděla k zuřivosti: "V diplomacii neměl nikdo tušení, že Hurran je agent, ale všichni věděli, že je homosexuál. Jak by mohl být vydíratelný, když se to o něm všeobecně vědělo? Vydíratelný může být jen ten, kdo se něco snaží utajit," říká bývalý kulturní rada našeho velvyslanectví v Paříži, dnes referent odboru západní Evropy na ministerstvu zahraničí.

Na spekulaci o Hurranově vydíratelnosti se projevil jeden stereotyp: u našich činitelů je nevídané, aby homosexualitu přiznávali. Autoři zmíněných zpráv či jejich zdroje něco podobného nepředpokládali ani u cizince.

Václav Jamek je v české veřejné správě absolutní výjimkou - jako spisovatel, který svou sexuální odlišnost učinil předmětem zkoumání svých autobiografických knih, neměl nikdy problémy s "coming outem", tedy otevřeným přiznáním, že je homosexuál. Další osobnosti našeho veřejného života - v první řadě politici, ale i umělci, populární herci či zpěváci - jsou za svými západními protějšky značně pozadu.

"Homosexuálové jsou i mezi hvězdami, které běžně vyhrávají soutěže popularity, v branži se to o nich ví, ale ke coming outu je nedostanu ani za nic," stěžuje si prezident Sdružení organizací homosexuálních občanů (SOHO) Jiří Hromada. především kulturní sféra je na západě už dlouhá léta svobodnou oblastí, kde se "třetí pohlaví" nijak neskrývá - ba naopak, někdy bývá přímo vyzývavě stavěno na odiv. A v poslední době začalo Evropu obcházet nové strašidlo, které ohrožuje i tradiční baštu sexuálních paruk - politiku.

Britský premiér Tony Blair čelil koncem loňského roku tvrdému náporu bulvárních médií v souvislosti s tím, že tři z jeho ministrů byli téměř ve stejné době označeni za "gaye". Začátkem listopadu rezignoval ministr Ron Davies poté, co byl okraden poblíž parku proslulého jako homosexuální zóna, a pouze den nato byl k násilnému "coming outu" veřejně dotlačen ministr průmyslu a hospodářství Peter Mandelson. Nejtalentovanějšímu poradci britského premiéra strhl paruku přímo před televizními kamerami jiný homosexuál, respektovaný politický komentátor deníku The Sun Matthew Paris. Následující týden pak vyšel s barvou ven i ministr zemědělství Nick Brown, když zjistil, že jeho bývalý milenec nabídl bulváru prodat jejich milostný příběh.

Ačkoli bulvární deníky v čele s The Sun rozpoutaly proti "homosexuální mafii" v Blairově kabinetu ostrou kampaň, vládní krize se nekonala. Liberální deník Guardian uspořádal v odpověď na štvanici průzkum veřejného mínění, z něhož vyplynulo, že v konzervativní Británii je 56 procentům lidí jedno, koho si jejich politici berou do postele. A The Mirror došel k podobnému závěru - názor, že sexuální život je osobní věcí politiků, zvítězil mezi čtenáři bulvárního listu v poměru 3:2. Oba ministři, jichž se premiér neohroženě zastal, zůstali ve svých křeslech.

Do krize se labouristický kabinet dostal až o několik týdnů později: koncem prosince vyšlo najevo, že Peter Mandelson si půjčil téměř 400 000 liber od ministra financí Geoffreyho Robinsona, aniž to řádně oznámil. Teprve tato aféra zlomila Mandelsonovi vaz; spolu s ním odstoupil i správce státní pokladny Robinson.

Věk homosexuálního osvícenství

Obecně řečeno, čeští homosexuálové na tom nejsou po právní stránce o nic hůř než většina jejich kolegů na západě. Od roku 1961 u nás není homosexualita trestným činem (např. v Irsku až do roku 1993), hned po revoluci byly zrušeny i další diskriminační paragrafy, zejména ten, který stanovoval homosexuální plnoletost o tři roky později, než je hranice pro povolený heterosexuální styk. Federální shromáždění přijalo v liberálním ovzduší roku 1990 bez nejmenších potíží novelu trestního zákona, která tyto hranice vyrovnala, což je "vymoženost", o kterou i přes výraznou podporu Blairova kabinetu dosud marně bojují například gayové ve Velké Británii; proti zákonu, který by učinil legálním sex homosexuálů starších šestnácti let, se v Británii zatím stavěla na odpor Sněmovna lordů. (Plnoletost homosexuálů je tam až od 18 let.)

V současné době se u nás skupina čtyř poslanců, zastupujících všechny parlamentní strany s výjimkou lidovců, chystá učinit další výrazný krok ke zrovnoprávnění homosexuální menšiny: na příští schůzi Poslanecké sněmovny 23. března předloží návrh zákona o "partnerském soužití", který by homosexuálním dvojicím poskytl stejné právní výhody, jaké (s výjimkou adopce) zajišťuje manželství. Pokud tento zákon, jehož obdobu loni v dubnu poslanci zamítli, český parlament přijme, zařadíme se mezi první státy v Evropě, které se mohou touto liberální právní úpravou pochlubit. Podobný zákon už platí v Dánsku (1989), v Norsku (1993) a Švédsku (1994). Od loňského roku přibylo Finsko, Maďarsko a Nizozemsko, kde se poslanci odvážili zajít ještě dál a osobám stejného pohlaví dokonce umožnili uzavírat manželství, což jim dává i diskutabilní právo na adopci dětí.

Snaha o zajištění rovnoprávnosti homosexuálů ostatně odpovídá trendu Evropské unie. Evropský parlament ve Štrasburku přijal loni v září rezoluci, že žádná země diskriminující gaye nemá šanci na přijetí do EU, "amsterdamská dohoda" podepsaná roku 1977 garantuje homosexuálům občanská práva. Zákon o registrovaném partnerství už více než tři roky projednává francouzské Národní shromáždění, kde se proti němu stavějí zejména poslanci krajní pravice. Loni v listopadu podali během jediné schůze francouzští republikáni na 600 pozměňovacích návrhů a celou akci až do dalšího projednávání zablokovali.

U nás byla situace podobná: návrh o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví, který Poslanecká sněmovna projednávala poprvé loni v dubnu, potopili - s přispěním některých konzervativních poslanců - především Sládkovi republikáni za doprovodu obvyklých slovních exhibic. Těm se ale nevyhnuli ani politici z demokratických stran: například Pavel Tollner (KDU-ČSL) svou řeč zakončil větou: "Při vší úctě k jinak sexuálně orientovaným dodávám s filmovým klasikem: Buzerant rozhodně nejsem." Marek Benda (ODS) své výhrady formuloval jemněji. "Oni chtějí různé zákonné výhody, jež jsou ale přiznávány rodině proto, že je základem pro výchovu dětí. Nikoli tedy proto, že se mají lidé rádi. Můžeme homosexuálům poskytnout v některých speciálních věcech určité zvýhodnění, ale registrované partnerství si nesmí hrát na rodinu," vysvětlil svůj postoj v MF Dnes (24. března 1998).

Žít a nechat žít

Ani společenská atmosféra není vůči českým homosexuálům otevřeně nepřátelská. V roce 1995 vyjádřilo podle průzkumu IVVM 29 procent dotázaných toleranci k homosexuálům, o dva roky později to už bylo 44 procent. Václav Jamek tvrdí, že česká společnost je vůči gayům spíše jen nedůvěřivá. To má na svědomí nevědomost a z ní plynoucí předsudek. "Nikdy jsem se necítil pronásledován či diskriminován, v zaměstnání mi nikdo ani slůvkem nenaznačil, že jsem homosexuál. Vlastně ani nevím, jestli to mí kolegové na ministerstvu vědí. Jediné, co tu a tam při setkání s lidmi pocítím, je nevyřčený odpor."

Jamkovu zkušenost potvrzuje i Američan Rick Pinnard (36), který žije od roku 1993 v Praze. "Nejběžnější reakcí, se kterou se setkávám, je: Homosexuál? Ach, jak smutné! Lidé si myslí, že je to nějaká nemoc. Ale jinak jsou Češi vcelku tolerantní. Myslím si, že jejich filozofii nejlépe shrnuje úsloví žit a nechat žít."

Na Čechách oceňuje Američan zejména fakt, že jako gayovi mu nehrozí žádné fyzické útoky, které jsou v USA zcela běžné. Podobně v katolickém Irsku jsou homosexuálové vystavení brutálnímu pouličnímu násilí. Podle Tima O'Neilla z azylového centra pro homosexuály Out-House v Dublinu je situace o to horší, že policisté od těchto "chlapských" povyražení odvrací zrak a justice bývá na straně útočníků. (Podobnost s českými skinheady se tu přímo nabízí.)

Represe proti gayům u nás nemají oporu ani v komunistické minulosti. Ačkoli StB si vedla takzvaný růžový seznam, který často využívala k předvolávání homosexuálů na své úřadovny pod různými záminkami (vyšetřování vražd apod.), homosexualita se stávala problémem pouze pro toho, kdo se dostal do politického maléru. Tajná policie pak mohla paragrafy o veřejném pohoršení či prostituci zneužít k lámání gayů pro spolupráci.

Čeho se bojí?

K našim paradoxům nicméně patří, že čeští homosexuálové mají na evropské či americké poměry poměrně malou odvahu přiznat svou pohlavní orientaci před okolím. "Do revoluce se vdávalo a ženilo až 50 procent gayů a lesbiček," připomíná Jiří Hromada. I když dnes je prý toto procento výrazně nižší, zvláště ve veřejné sféře působí spousta "utajených" homosexuálů.

"Mají strach o popularitu," vysvětluje Hromada a soudí, že tento strach je možná zbytečný. "Kdo se otevřel, ten nikdy problémy neměl, spíše naopak, lidé ocenili jeho odvahu." Podobné vysvětlení má i spisovatel Jamek: "Je tu oprávněná nedůvěra, že by veřejnost reagovala negativně. I když," dodává vzápětí, "Navrátilová zůstala stále stejně populární." (Pokud zůstaneme jen u tenisu, jednomu skrývání homosexuality právě učinil přítrž deník La Libré Belgique: ten minulý týden přinesl zprávu, že wimbledonská vítězka Jana Novotná bydlí na antverpském předměstí se svou trenérkou Hanou Mandlíkovou.)

"Homosexuální menšina má u nás stále své komplexy," říká poslanec ODS Jaroslav Zvěřina, povoláním sexuolog, který je zpravodajem návrhu zákona o partnerském soužití osob stejného pohlaví. "Jedním z cílů tohoto zákona je dát najevo, že být homosexuálem je něco normálního, přijatelného, něco, co člověka společensky neznámkuje." Zvěřina potvrzuje, že ačkoli mezi gayi je spousta uměleckých či kulturních osobností, nikdo z nich zákon veřejně nepodporuje. V politice žádného gaye Zvěřina nezná.

"Byli ve všech polistopadových parlamentech včetně toho dnešního, domnívám se, že jsou i v současné vládě," usmívá se prezident organizovaných homosexuálů Hromada. "Zavolají, sejdeme se někde stranou, oni mi slíbí, že pro zákon budou lobbovat, ale na oplátku vyžadují diskrétnost."

Nikde na světě se homosexuální politici nehrnou "přiznat barvu", česká situace je však přece jen poněkud zvláštní. Ve Velké Británii je kromě vlády několik přiznaných gayů i v parlamentu a dalších veřejných institucích, homosexuálové byli či jsou mezi prominentními politiky ve Francii, Belgii, Německu, ba i v katolickém Irsku - někdejší ministr životního prostředí Emmet Stagg, dnes poslanec opozičních labouristů, patří mezi nejpopulárnější politiky v zemi.

Voliči si zde zřejmě uvědomují, že u politika není důležité ani tak to, s kým spí, ale jak je dobrý politik. Svědčí o tom například fakt, že během volební kampaně před dvěma lety se britský konzervativec Adrian Rogers snažil vyřídit svého labouristického oponenta Bena Bradshawa tím, že je homosexuál. Výsledek? Bradshaw vyhrál parlamentní křeslo, které 26 let patřilo toryům.

Jiří Hromada má pro českou hru na schovávanou ještě jedno zdůvodnění: "Tato problematika je u nás pořád zbytečně sexualizována. Už slovo homosexuál navozuje dojem, že se díváte klíčovou dírkou někomu do ložnice. Politici mohou mít strach, že je takové přiznání strhne dolů do sexuality. Ale homosexualita není jen sex, ale taky citová orientace a životní styl. Slováci už proto do svého slovníku zařadili slovo gáj."

Marek Wollner

(Převzato z týdeníku Týden č. 10/99, březen 1999)

Copyright © 1998-2014 Bazi. Všechna práva vyhrazena.
Založeno na CMS Joomla! Validní HTML a CSS. SEO optimalizováno. PageRank: 4.
Bazi