Bazi.cz

Bazi.cz

Starší než my

(Rolling Stone, 1999)

Článek z měsíčníku Rolling Stone zabývající se odrazem homosexuality v literární historii.

Homosexuální chování je zřejmě starší než lidská civilizace: setkáváme se s ním snad u všech druhů vyšších savců. Zprávy o něm prosvítají už z nejstarších literárních památek.

Z egyptských pramenů víme, že vítězové měli v zvyku znásilňovat poražené protivníky, což se odráží i v biblickém textu o Sodomě, kde chce mravně zpustlý dav sexuálně zneužít boží posly. Zatímco židovský Hospodin homosexuální choutky přísně trestá, na řeckém Olympu se bozi kochají vnadami chlapce Ganyméda. Apollón si užívá s Hyacintem a Artemis rozpustile dovádí se svými družkami. Tento zásadní rozdíl mezi judaismem a antikou, dvěma pilíři evropské kultury, dodnes předznamenává pojetí homosexuality v euroamerickém prostředí. Zvenčí bývá nazírána jako trestuhodný hřích, ve společenství svých vyznavačů je často velebena jako exkluzivní výsada.

Ve starém Řecku byla láska k chlapcům obecně uznávaným znakem vytříbeného vkusu, který de facto činil z ženy pouhý nástroj biologické reprodukce (samozřejmě s výjimkou hetér, které se domohly vzdělání za cenu prostituce). Oduševnělou lásku mezi muži oslavil zejména Platón, který o ní nechal promlouvat Sokrata (Symposion, Faidros). Ztělesněním lásky mezi ženami se stala věhlasná básnířka Sapfó.

Antický Řím byl k homosexualitě rezervovanější: k ženám - matkám choval úctu. Zato lehce opovrhoval muži, kteří při homosexuálních stycích sehrávali ženské role. Patřil k nim prý i Julius Caesar, o němž se uštěpačně říkalo, že je "manželkou všech mužů a manželem všech žen". Na rozdíl od klasického Řecka, které se snažilo kultivovat jemné erotické esence, ovládala imperiální Řím hrubá poživačnost a normou se stala nevázaná bisexualita. Její obraz vylíčil například Petronius v Satirikonu: homosexuální hrdinové tady sice občas spí i se ženami, ale vždy je to výjev notně groteskní.

Mravní úpadek Říma samozřejmě vyvolával kritiku a hněv církevních otců. Svatý Augustin ve Vyznáních líčí zpustlé poměry na kartaginské škole, které poznal jako jinoch. Celkem rozumný odpor rané církve k sexuálním výstřednostem pozdní antiky se později vystupňoval v extrémní zdrženlivost a v horlivé pronásledování sodomie. I proto se středověcí autoři k homosexuálnímu zaměření nepřiznávali a o tom, že nevymizelo, víme jen z řídkých náznaků v klášterních textech, které svědčí, že klerikům nebyly sokratovské sklony cizí. Obvinění z homosexuality hrálo svou roli při procesu s templáři.

Renesance se k antickým podnětům vrátila i v sexuální sféře. Obdiv k jinochům vyčteme z obrazů Leonarda da Vinciho, zamilované sonety příteli psal Michelangelo Buonarotti a také o Shakespearových Sonetech se soudí, že jejich tajmená adresátka byla mužského pohlaví. Většinová heterosexuální společnost však nadále stíhala homosexualitu všeobecným opovržením jako úchylku proti přírodě i Bohu.

Tento obraz se začal podstatně měnit teprve v měšťanské společnosti během 19. století. Ustálený patriarchální řád vyvolával u nových vrstev nezakotvených intelektuálů stále prudší odpor. Konvence začaly být stíhány posměchem a jakékoli vychýlení z vyjetých kolejí bylo v takových kruzích pochopitelně vnímáno jako kulturní hrdinství. Lesbické flirty George Sandové fascinovaly stejně jako milenecké hašteření Verlaina s Rimbaudem. Vzdorovitou stylizací byl i estétský narcismus Oscara Wildea či mnohotvárná promiskuita vlivné skupiny z Bloomsbury (např. Virginia Woolfová či Lytton Strachey), elegantní cynismus Andrého Gidea či avantgardní blouznivost Jeana Cocteaua. V puritánských Spojených státech ale došlo k podobné revoltě proti konvencím až v 50. letech našeho století především přičiněním Tennessee Williamse, W. S. Burroughse a Allena Ginsberga.

I v české literatuře samozřejmě najdeme významné autory s homosexuálními sklony. Ti je ale až donedávna vesměs potlačovali (O. Březina) nebo se k nim alespoň veřejně nehlásili (L. Fuks). Ke změně dochází teprve v posledním desetiletí. Výraznou osobností je v tomto ohledu například básník, esejista a duchaplný pamfletista Václav Jamek, který své odlišné sexuální zaměření otevřeně reflektuje.

Viktor Šlajchrt

(Převzato z měsíčníku Rolling stone č. 3/99, červen 1999)

Copyright © 1998-2014 Bazi. Všechna práva vyhrazena.
Založeno na CMS Joomla! Validní HTML a CSS. SEO optimalizováno. PageRank: 4.
Bazi