Bazi.cz

Bazi.cz

Markův coming out - pokračování

V květnu mi v reakci na můj web přišel od Marka zajímavý mail. Soukromou fázi diskuse o coming outu, kterou rozpoutal, jsem vám přiblížil na předchozí stránce. A zde jsou příspěvky z následné diskuse na konferenci GLB-L.

Jakub

(čtvrtek 20. května 1999)

Marek psal:
Rád bych se na vás obrátil s malou prosbičkou o velkou pomoc. S Baziliškem jsme minulý týden nakousli téma mého rodinného (který je docela v plenkách) a patrně stále ještě i osobního coming outu a rozvinula se z toho velmi obsažná a pro mě přínosná diskuse. Rád bych vás tedy požádal, pokud byste se k níže uvedenému mohli vyjádřit - vytvořil jsem jakousi kompilaci z naší dosavadní korespondence s Baziliškem...

a mimo jiné (jako citaci Baziliška):
Problémy nebudeš mít kvůli tomu, že o Tobě budou lidi vědět, že jsi teplej, ale kvůli tomu, že jim budeš dávat najevo, že se za to sám stydíš...

Problémy s tím mít budeš. Není to úplně normální a zapíšeš se tak do povědomí lidí - tj. jako "homosexuál". Bude to svým způsobem přezdívka, protože pro lidi, kteří tě méně znají, je jednodušší říct "ten buzerant" než "Marek", respektive "ten negr" než "Otipulitopo z Kamerunu". Lidé, kteří tě už znají, budou přehodnocovat svoje názory na tebe, zvlášť složitý je to u dlouhodobých kamarádů a kamarádek, jistě budou zahanbení tím, že to nevěděli, ani neuhádli, což může vztah narušit.

Také jsou lidi, kteří na to jednoduše nebudou reagovat a budou dělat, jako by se nic nestalo - tam pak vzniká komunikační bariéra, která je vlastně nepřekonatelná. Je tedy dost dobře možné, že tím ztratíš kamaráda/y nebo kamarádku/y. Já jsem tak ztratil asi na rok jednu kamarádku z gymplu, a ač se to snaží teď nějak napravit, už to není možné. Pokud to ovšem tuto krizi přetrvá, je veliká naděje, že přátelské vztahy se naopak silně upevní, snad budou kvalitnější. Na druhé straně s tebou budou kamarádit někteří lidé jen proto, že jsi homosexuál, protože jim to přijde zajímavý a budou o tom moci říkat ostatním. Tedy je to jistým způsobem transparentní vyhranění tvé osobnosti, což přináší svá neoddiskutovatelná úskalí.

Marek psal:
Jako normálnost svého chování jsem neměl na mysli, že si s kámošema povídám o tom, se kterou holkou bych šel a se kterou ne. Normálností svého chování jsem však myslel neupjatost svého chování, v tom smyslu, že bych chodil vystrašenej po chodbách a bál se promluvit jen slůvkem na kluka.Spíše než heterosexuálně se snažím chovat tedy neutrálně.

Vím, co máš na mysli "normálností" svého chování. Mezi gayi se to objevuje velice často, ona nevraživost vůči zženštilému chování.

Marek psal (jako citaci Baziliška):
Nejde ani tak o to, co si o Tobě budou myslet Tví sousedé a známí, ale jak se s tím vyrovnáš Ty sám, jak se s tím naučíš žít a jak na případné projevy homofóbie budeš reagovat. Víceméně jde o zvyk.

Na homofóbii si budeš muset zvyknout. Nejde ovšem, jak píše Bazilišek, pouze o to, jak se s tím vyrovnáš ty. Bazilišku, ta možná psychická zátěž je nepředvídatelná. Nejdřív je rozhodně třeba si připravit terén, sledovat rodiče, jak se tváří na homosexualitu, když je zmiňovaná v médiích. Zkusit doma nadhodit homofóbní téma je taky fajn - uvidíš, jestli se rodiče přidají na tu odsuzující stranu, nebo na obhajobu, toho lze pak také využít. Je třeba najít správný moment, kdy to říct, nemělo by to být, že ráno přijdeš k snídani a řekneš mamince: "Hádej co?".

Soused tak nanejvýš napíše na zeď, že vaše rodina jsou buzeranti, nic víc. Že ti někdo namlátí je taky možný, ale v souvislosti s pouhým coming-outem rodičům a přátelům, jsem o tom ještě neslyšel.

Marek psal (jako citaci Baziliška):
Co se týká rodičů a "nevědoucích" sourozenců, není třeba jim něco "oznamovat". Na druhé straně ale když už bude nějaká příležitost, tak se jí musíš chopit.

Sourozenci jsou zvláštní, často v nich najdeš největší oporu, zvlášť v boji proti rodičovské zaslepenosti, částečně tě můžou neskonale zklamat a odsoudit víc než rodiče, mně se stalo obojí. Je ovšem dobré jim to říct, můžou působit jako silná zbraň proti rodičům, pokud to vezmou dobře.

Sourozenci mají jiný přístup k sobě navzájem, protože se znají velice dlouho, jeden z nich toho druhého většinou celý svůj život, a přitom vlastně, na rozdíl od rodičů, nic neočekávají. Dále ukážou svým pozitivním přístupem k tobě svým rodičům, že se nemusí tolik obávat o to, že tě ostatní tam venku zavrhnou. Také to berou líp sestry než bratři.

Asi mě za to tady odsoudí, ale musí tu být jeden hlas, který mluví o možných komplikacích a změnách. Život je zlej a těžkej a nemůžeme si nasazovat růžový brýle. Někdy je lepší to nikomu neříct a odložit to, až se člověk osamostatní. Jednoduše, říct toto na vesnici bych prostě nikomu nedoporučoval. Není možný coming-out za každou cenu, je lepší se třeba odstěhovat do města, osamostatnit se...

Chce to logistiku, zmapovat terén, udělat sondy, zvážit situaci a pak se rozhodnout. Ne idealizovaně do toho vletět, to může způsobit potíže. Další problém je, že člověk, jak se začne vyoutovávat a vidí, jak je to v pohodě, tak to začne přehánět a chce to říct každýmu, což je křeč. Chce to vhodnou situaci, vhodnou dobu, prostě si počkat, a ono na to dojde.

Možná všechno ztratíš, ale to je zkouška ohněm všech dosavadních vztahů. Můžou se zpřetrhat, můžou se oslabit, zůstat stejné či se upevnit. Ať je to jakkoliv, pokud si potom najdeš nějaký opravdový vztah, bude kvalitativně jistě lepší než ty, o které se nyní obáváš, a které mohou být zničeny.

Petr

(čtvrtek 20. května 1999)

Zdar Marku,

jak jsem tak pročetl Tvou korespondenci s Baziliškem, zdá se mi, že skoro není, co dodat. Jenom bych si dovolil ještě vypíchnout pár věcí. V podobném psychickém stavu jako ty jsem pobýval asi před dvěma roky. Tedy usoudil jsem tak z Tvých slov: tedy neutrálně. Samozřejmě, že kdyby se mě někdo zeptal přímo, zapíral bych, seč by mi síly stačily. a dalšího textu. Jestli se mýlím, oprav mě.

Sám sebe jsem přesvědčoval, že jsem "out", v pohodě, že jsem se srovnal s tím, jaký jsem. Ano, rozumově to člověk chápal, ale to je něco jiného, než to opravdu vzít "za své". Chvíli to trvalo, než jsem uměl opravdu říci "jsem gay" a sám z toho nemít sevřenej žaludek. Dneska je mi zhola jedno, kdo o mně bude vědět ... Je to přece jen a jen moje věc.

Souhlasím, že není potřeba si to napsat na čelo (ačkoliv, pak bychom se snáz našli :), ale na druhou stranu, pokud na to dojde řeč, neváhám a "přihřeju si polívčičku". Zrovna před nějakými dvěma týdny jsem seděl u známého. Nějak došla řeč a on v zápalu řeči pronesl, že buzeranty nesnáší. Tak jsem se zeptal, jestli mě taky. Trochu ho to zarazilo a pak z něho vylezlo, že měl nějakou špatnou zkušenost a že představa fyzického styku s chlapem se mu hnusí. Proč ne. Ale povídali jsme a je to OK. O víkendu ho jdu navštívit znovu...

Latus

(čtvrtek 20. května 1999)

Zatím to o mně ví sice dost lidí, ale asi ne všichni ti, kteří by to vědět měli. S oznamováním skutečnosti o mně mám dost rozporuplné zkušenosti a někdy si připadám jako pokusný králík. Až na pár jedinců nemám zkušenost s tvrdým odsouzením, ale i od jediného člověka to dost bolí. Někdo se mě štítí, někdo mě bere. Říct či neříct je dost individuální záležitostí. Aspoň pro mě.

Roman

(čtvrtek 20. května 1999)

Ahoj kluci,

k danému tématu dodávám již to, co jistě některé napadlo. To, na co se ptal Marek, tak vesměs na to Bazilišek odpověděl. Dodám jen některé své poznatky.

Marek psal:
Přesto bych ale nerad, aby to (alespoň prozatím) vědělo příliš lidí, a to z toho prostého důvodu, že se obávám, že bych kvůli tomu mohl mít zbytečné problémy.

Máš pravdu, všichni to vědět nemusí, je ale důležité mít na vědomí, že někteří tví známí Ti mohou pomoci, zpravidla to bývají ti, do nichž bys to neřekl. Není dobré přehnaně se bát a předem odsuzovat. Ale to již vesměs řekl Bazilišek.

Jen tak mimo tuto otázku. Já to např. v práci vyřešil šalamounsky. O své orientaci jsem to řekl jedné ženě, o níž jsem věděl, že je drbna - ta splnila svou pověst. Do týdne to věděl celý podnik (cca 500 lidi minimálně). Pak jsem chvilku odrážel nechutná slova a neuběhl ani měsíc a měl jsem klid. Dnes už o tom nikdo nemluví a přitom to všichni vědí.

Nemohu říci, že by se mnou proto někdo přestal mluvit. I když např. o sexu se se mnou baví spíše sporadicky. Většina z nich ví, že žiji s přítelem a jediný problém spočívá (u nich) v tom, že pokud se chtějí na něco zeptat, neví, jak mého přítele nazvat (věřte, že mne to někdy přivádí k smíchu - to, jak vybírají slova jako např. "soused", "kamarád" apod.).

Marek psal:
Myslím, že to nikdo netuší - což tudíž snad svědčí o přirozenosti mého chování.

Opájet se myšlenkou, že to nikdo netuší, je zpravidla klamné. Poznáš to ale teprve tehdy, až se to někteří z nich dozví. Poznal jsem dost lidí, co si mysleli, že pokud se nebudou nakrucovat jako tetky a mluvit s heterákama o těch jejich typickejch věcech (sex, fotbal apod.). A jen tak náhodou, co znamená to přirozené chování? Souhlasím s Baziliškem v tom, že se nemáme zač stydět. Pokud se budu tvářit jako bych se za to styděl, budu té "většině" dávat jakoby za pravdu, že oni mají pravdu a že mi nezbývá než se bát a stydět za svou orientaci.

Marek psal:
solidní informace jsem se jim pokusil poskytnout ... myslil jsem si, že to maminku přiměje ke komunikaci a strhne s sebou i tatínka. Leč to se nestalo

Bohužel, komunikace s rodiči na naše téma bývá dosti ošemetné téma. Zpravidla se o tom nechtějí bavit (berou to jako jitření ran). Mám ale i tu zkušenost, že i když naše "podstrkované" informace nečtou, čtou je např. z tisku, i když se o tom nezmiňují. I pořady v TV o homosexualitě sledují. Bohužel, jak tisk, tak i TV mají někdy tu nevýhodu, že o nás nemluví objektivně a rodičové si zpravidla z toho berou to horší. Např. moje rodina o homosexualitě se nebaví, i když se tváří, že to berou - ale otevřeně se na toto téma nebavíme (až na výjimku, kdy máma u mne bydlela asi tři měsíce).

Marek psal:
Jenom si pořád zatím říkám (s notnou dávkou alibismu), že rodiče asi potřebují určitý čas ... Problémem je rovněž skutečnost, že o mojí homosexualitě nevědí moji sedmnáctiletí sourozenci.

Souhlasím s tebou v tom, že je třeba dát rodičům dostatek času. Některým to trvá déle, některým zase kratší dobu, každopádně se to nemá uspěchat. Dej jim čas pochopit, že v tom není zase taková hrůza. Jen na to musí přijít sami.

Naopak ale nesouhlasím s tebou v tom, že by o tom neměli vědět sourozenci. Pokud se jim vyloženě neodcizuješ, najdi si někoho z nich a zkus jej "sondovat" - pokud si neodplivnou, zkus je pomalu připravovat na to, že jsi gay. Věř mi, mohou ti pomoci právě v "bitvě" s rodiči - vlastní zkušenost. Opět ale platí, že to chce čas.

Hlavní je totiž to, aby ostatní dostali čas na to uspořádat si v hlavě, zda jsi jejich kamarád (či syn, bratr), nebo zda Tvá orientace (do které jim stejně nic není - v ložnici zpravidla asistenci nepotřebuješ) je až taková překážka, přes kterou se nedá jít. Chtěl bych ale zdůraznit jeden známý fakt. U mladších kluků a holek probíhá coming out zpravidla jednodušeji. Starší kluci si zpravidla řeknou, že pokud to neřekli takovou dobu, nemá smysl na "stará" kolena něco měnit.

Michal

(pátek 21. května 1999)

Bazilišku, dobře jsi Markovi radil.

Marku, dobře ti Bazilišek radil. :-))))))))) Myslím, že nemám moc co dodat, kromě několika postřehů a vlastních zkušeností.

Vnitřní ani vnější coming out nás ještě nutně nezbavuje vnitřní homofóbie. S vnitřní homofóbií budeme nejspíš bojovat celý život. Často vězí hodně hluboko, mj. protože jsme prožili formativní léta ve společnosti, která nám nepředkládala příliš mnoho pozitivních homosexuálních vzorů. Musíme se spoustu věcí odnaučit. Odnaučování je mnohem těžší než učení se. Myslím, že vnitřní nepřekonaná homofóbie například přímo čiší z mnoha účastníků gay pride akcí. "Všichni uznejte, že být gay je okay, snad tomu pak začnu věřit i já."

Dej rodičům čas. Po tunách neprokouknutých narážek jsem to jednoho dne na rodiče vybalil (všechno jsme dopředu připravili se sourozenci, ve kterých jsem měl obrovskou podporu). Táta vypadal, že dostane infarkt. Jen tam tak seděl, doblba hleděl, blednul a zelenal. Vážně jsem myslel, že se každou chvíli vyvrátí. Máma se rozbrečela a pak začala překotně brebentit něco o "fázi" a mých několika pubertálních vztazích s dívkami, atd.

Byl to hodně dusnej víkend. Táta se "zabejčil" a odmítal o tom mluvit. Máma se jednou pokusila sondovat a "lobovat" u sourozenců. Oba jí sdělili, že se má s jakýmikoli dotazy o mé sexuální orientaci a mém příteli obracet na mě. Nějakou dobu jsem dělal přesně to, co ti poradil Bazilišek. Občas jsem něco nadhodil, občas něco pronesli sourozenci a časem se to nějak všechno usadilo. Samozřejmě někteří rodiče své homosexuální děti zavrhnou, ale zdá se, že tvůj případ to není. Dej jim čas - oni si zvyknou.

Většina lidí, na kterých mi záleží, ví, že jsem gay. Některým jsem to nemusel přímo říkat. Prostě jim to vyplynulo z kontextu. Jiným jsem to naznačil a oni pochopili. U zbývajících jsem prostě využil vhodné situace a řekl jim to. Co se zapírání týče, musím se přiznat, že asi dvakrát jsem v minulosti zalhal, když se mě někdo zeptal, jestli jsem gay. Od té doby jsem to neudělal.

Existuje ale jedna situace, ve které to říkám vždycky a co nejdříve. Profesionálně i společensky se setkávám se spoustou žen. Některé jsou samozřejmě sympatické, mám pocit, že si máme co říci, takže se nebráním dalšímu kontaktu. Když cítím, že má o mě ta žena romantický zájem, při první příležitosti jí řeknu, že jsem gay. Když to člověk totiž neudělá hned zkraje, občas to vede k situacím, které jsou trapné a nepříjemné pro obě strany.

Anton

(pátek 21. května 1999)

Ještě ke coming out.

Nejhorší je to pro jedináčky, anebo jediného syna, od kterého rodiče očekávají vnuky a to, že bude pokračování rodu, jména a rodinné tradice (to byl můj případ - sestra má sice dvě děti, ale to nebylo ono a rodiče se do smrti nemohli smířit s tím, že nemám děti).

Roman psal:
Hlavní je totiž to, aby ostatní dostali čas na to uspořádat si v hlavě, zda jsi jejich kamarád (či syn, bratr), nebo zda Tvá orientace (do které jim stejně nic není - v ložnici zpravidla asistenci nepotřebuješ) je až taková překážka, přes kterou se nedá jít.

Ono se to lehko řekne, že v ložnici nepotřebujem pomoc, ale heteráci často diskutují s rodiči o svých partnerských / manželských problémech a rodiče jsou rádi, že se s potomkem tak sblížili. U nás je to těžké a obzvlášť když člověk nemá stálého partnera, tak je to vetší problém. Nedá se nic dělat, jakkoliv nás rodina a okolí tolerují, nikdy nám nemůžou úplně rozumět, tak jak my jim.

Proto je tahle konference důležitá a proto jsou gay podniky a spolky důležité i pro ty, kteří si našli trvalé štěstí v partnerství. Všechno má své výhody a nevýhody, už se s naším životním stylem musíme smířit a udělat s tím, co se dá...

Zvraťáček

(pátek 21. května 1999)

Nechci se moc rozepisovat, takže se vyjádřím pouze k tomu, čemu nerozumím, nebo k tomu, na co mám vlastní subjektivní názor :-)

Marek psal (jako citaci Baziliška):
Co se týká rodičů a "nevědoucích" sourozenců, není třeba jim něco "oznamovat". Na druhé straně ale, když už bude nějaká příležitost, tak se jí musíš chopit.

Pokud se však rozhodneme to někomu o sobě říci, určitě bychom neměli vynechat své nejbližší. A ze své zkušenosti Vám doporučuji, řekněte to osobně co nejdříve všem lidem ve vašem okolí, na kterých Vám záleží. Ptáte se proč? Když se to Vás dobrý kamarád či sourozenec o Vás dozví od někoho jiného, bude se cítit ukřivděn a těžko pochopí, proč jste to jiným řekli a jemu jste to do očí říci nemohli. Je sice pravda, že najdete mnoho argumentů, proč jste mu to nedokázali říct, ale to už mnoho nespraví. Váš vztah s tímto člověkem to většinou trvale (nebo na dlouhou dobu) oslabí.

Marek psal:
Nikdy jsem pocity méněcennosti (zaplaťbůh) kvůli své orientaci na kluky netrpěl, co se týče vnitřního coming outu, myslím, že proběhl až neobvykle hladce. Za to ten vnější bude stát za to...

Nemyslím si, že můžu dělit coming out na vnitřní a vnější. V té samé chvíli, kdy se s tím vyrovnáme uvnitř, se s tím vyrovnáváme i navenek. Použiju-li termíny "vnitřní coming-out" a "vnější coming-out", řekl bych, že:

VNĚJŠÍ COMING-OUT JE VĚRNÝM ODRAZEM (či OBRAZEM) NAŠEHO VNITŘNÍHO COMING-OUTU!

Přeji Vám všem úspěšný COMING-OUT! - ten, alespoň pro mě, nikdy neskončí :-)))

Marek

(pondělí 31. května 1999)

Čau kluci!

Tak došlo tenhle víkend u nás v rodině na další lámání chleba - totiž, vyoutoval jsem se svým sourozencům.

Byl bych čekal cokoliv (jako rozený skeptik jsem byl připraven i na různé hrůzostrašné varianty), ale tohle fakt ne, sourozenci si u mě fakt šplhli.

Byla k tomu celkem dobrá příležitost, no, vlastně až ideální - rodiče trávili čas s našimi milými sousedy opékajíce vuřty na zahradě a sourozenci byli ve svém pokojíku. Šťastná náhoda tomu chtěla, že bratr si půjčil v knihovně CD Těžkej Pokondr a velmi nadšeně mi ho pouštěl s rozličnými komentáři. No, a právě komentář k jedné z písní byl, že "To je skvělý, tam zpívaj jako buzeranti". Tak jsem se bratra zeptal, sleduje tím analogii k postupu již uvedenému Petrem, jestli taky tak zpívám.

Nijak ho to nevyvedlo z míry, jenom mi asi pětkrát zopakoval (to dělá vždycky, když neví, co říct a nesnese ticho), co to žvástám za nesmysly. Naštěstí se do toho vložila moje zvědavá sestra (jo, to jsem vlastně zapomněl - sourozencům je sedmnáct), která se celkem konstruktivně zeptala, jestli jsem fakt teplej a zcela normálně se se mnou o dané problematice začala bavit.

Bráchovi trvalo ještě asi pět minut, než pochopil, že si fakt nedělám srandu (ségru asi patnáctkrát okřiknul, že je blbá, jestli nevidí, že si dělám blbou srandu), pak se asi deset minut bál, jestli nemůže "zteplat", pak mi řekl, že mu to připadá odporný, bejt s chlapem v posteli, tak jsem mu řekl, že mně to zase připadá odporný s ženskou, no, ale pak byl úplně v pohodě.

Tak jsme si asi ještě půl hodiny povídali (dialog v takhle fajn atmosféře jsem již několik let s mými sourozenci nezažil). Byla mi dokonce vyjádřena podpora v mém "boji" proti rodičům, to bych skutečně nebyl čekal, neboť na mou stranu se sourozenci ještě doposud nikdy nepostavili. Rodičům jsem zazlíval, že se na sourozence koukají jako na pětileté děti, sám jsem se však na ně patrně díval jako na desetileté.

Se ségrou jsem si pak ještě druhý den v klidu promluvil, bylo mi referováno o tom, že reakce bráchy byla poté vcelku pozitivní. Tak zaplaťpánbůh za to! Takže pocity z toho jsou momentálně pouze kladné. Nerad bych propadal nějaké přílišné euforii, ale myslím, že jsem udělal dobře, že jsem jim to řekl (maminka mi týden předtím téměř hystericky vnucovala myšlenku, že to sourozenci nepřežijí, ať počkám - nevím, ale na co, když k tomu byla fakt dobrá příležitost).

No, už budu končit.
Přeji všem krásný týden!

Optimistický Marek


Právě jste dočetli úryvky z diskuse na e-mailové konferenci GLB-L ohledně Markova coming outu. Chcete-li, můžete se vrátit na stránku s mojí původní soukromou korespondencí s Markem.

Úryvky jsou autentické, snad jen trochu upravené kvůli vytažení z kontextu (také jsem pro lepší čtení přidal diakritiku a opravil překlepy). Jména v textu nemusejí odpovídat skutečnosti a jakákoli podobnost osob a děje by mohla být pouze náhodná :-)

Copyright © 1998-2014 Bazi. Všechna práva vyhrazena.
Založeno na CMS Joomla! Validní HTML a CSS. SEO optimalizováno. PageRank: 4.
Bazi